„Před dvěma lety jsem si koupila svou první raznici, pár
čtvrtek jednobarevného papíru a vyrobila jmenovky na vánoční dárky. Rodina byla
velmi překvapená, protože ruční tvoření bylo to poslední, co by se ode mě kdy
očekávalo. A protože jsem měla velkou radost, že se jmenovky líbily, a protože
mě jejich výroba bavila (a protože mi zánět plantární fascie stále
neumožňoval nazout běžecké boty), nabraly moje návštěvy papírnictví na
intenzitě,“ říká Mirka Částečková, náš dubnový host na blogu. Přečtěte si, jak tenhle scrapbookový příběh dopadne!
No a v tom
papírnictví mají nejen ty nádherné věci, bez kterých nedokážeme existovat, ale
jsou tam i děvčata, která papírovému tvoření propadla dávno přede mnou.
S jejich pomocí jsem pomalu objevovala kouzla, o kterých snad neví ani sám
pan Copperfield. Děvčata jsou velmi šikovná a navíc jsou i pořadatelkami
tvůrčích kurzů. Tak jsem sebrala odvahu a vyrazila. S obrovským nadšením,
s obrovským očekávání a taky se strachem, jak to asi zvládnu…
Budeme vyrábět album. Lektorka mě posadila před hromadu
nádherných papírů, úžasných ozdůbek a dalšího potřebného materiálu.
K práci jsem přistoupila opravdu zodpovědně. S jazykem na špičce nosu
tvořím a tvořím, takže dotaz: „Co tady celou tu hodinu děláš?“ mě fakt překvapil. „No přece vyřezávám ten rámeček, ne?“
Byla jsem pochválená za téměř „hodinářskou
práci“ (doteď přemýšlím, jestli to bylo myšleno jako ocenění precizního
provedení nebo jako kulantní shrnutí toho, že můj výkon za hodinu je téměř
nicotný), nicméně ten rámeček jsem měla tady nastřihnout a pak to místo přelepit
kytičkou. Nesnáším rámečky! Snažím se, opravdu se snažím moc, ale
důsledkem mého přemotivování je zpoždění.
Nestíhám. Všem kolem mě se zmenšuje
hromada materiálu na hromádku, ale já mám pocit, že mně na tu mou někdo
přihazuje. A už vím kdo. Stres. Uvelebil se mi za krkem, bedlivě mě pozoruje a
tváří se jako můj největší kámoš. Časové manko jsem nedohnala ani při pauze na
oběd. Vzdala jsem se smažáku s hranolkami a úžasnou tatarkou a výsledkem bylo,
že jsem pořád ve skluzu. A mám hlad. A
žízeň. A vůbec. Asi chci domů.
Holkám rostla nádherná alba pod rukama a já měla zalepené
nůžky, ruce mi hrály všemi barvami (doma jsem zjistila že i tváře a kalhoty),
dokonce jsem si vyrobila díru na NOVÉM tričku. No prostě hrůza! Večer si
všechny tvůrčí kolegyňky odnášely domů nádherné výtvory a já si v igelitce
odnášela HROMADU nádherných papírů, úžasných ozdůbek a dalšího potřebného
materiálu.
A když se mě manžel doma zeptal: „Jaké to bylo?“ (předstíral zájem,
ale duchem právě asi po stopadesátéosmé zachraňoval svět s Jamesem Bondem 007),
tak jsem mu odpověděla, že nechci papír a nůžky už NIKDY ani vidět! Z jeho
pohledu bylo zřejmé, že to NIKDY bude nejpozději asi zítra odpoledne. A měl
pravdu.
Uvařila jsem nedělní oběd, odběhla si svoji „desítku“ a už
cestou jsem přemýšlela, do-če-ho-bych-si-tak-asi-střihla… Kurzů jsem
absolvovala několik. Dokonce jsem byla i na víkendovém tvoření. Prý to je jako
jet do lázní. No nevim. Naštěstí jsem s sebou měla běžecké boty a
mohla se s tím nezvaným kámošem porvat mimo tvůrčí místnost. Došla jsem
k závěru, že mi kolektivní tvoření moc nevyhovuje. Vysvětluji si to tím,
že jsem stále začátečník, který se učí, tak prostě těm šikovnějším nemůže
stačit (no, jestli to spíš není rukama, že).
Takže na kurzy chodit budu a snad si i někdy domů odnesu hotový, nádherný a
neskutečně krásný výrobek. Zatím si domů nosím nové
myšlenky a ty pak v klidu a v pohodě a s radostí BEZ stresu
zkouším – když zrovna nepomáhám s babičkovskou radostí objevovat svět naší
osmnáctiměsíční princezně, neběhám, nejezdím na kole, necvičím jógu nebo
neležím v sauně. Já se totiž ještě pořád cítím na pětatřicet, ačkoli ve
skutečnosti ta pětka nedávno trojku předběhla :-)
Vaše Mirka Částečková
Žádné komentáře:
Okomentovat